Dostal jsem otázku, jestli dokážu určit jednu krátkou frázi, která reprezentuje WebToad, moc dlouho jsem neváhal a vytasil "nou bulšit".

Není za tím žádná složitá story, ani to není produkt dlouhého marketingového uvažování. Jednoduše to na začátku souvisí se mnou jako s člověkem, který WebToad založil.

Existuje se mi dobře, když lidi aplikují #nobullshit přístup směrem ke mně, a tak mi dává smysl snažit se stejným #nobullshit principem fungovat vůči ostatním.

Jak popsat no-bullshit

Vysvětlit, co si pod “nou bulšit” představuju, nebude úplně snadné. Zkusím si nejdřív pomoct tím, kde se jsem na principy, které si s #nobullshit fungováním spojuju, nejvíc narážel.

Ve třinácti jsem potřeboval novou brankářskou helmu na hokejbal, položka věru za necelých deset tisíc, takže v takovém věku (a před 25 lety) jmění. Slušně jsem o ni doma poprosil a papá mi odpověděl, že si na ni mám vydělat.

Fyzická síla mi nechyběla, takže jsem ji v létě (a taky během následujících lét) dostatečně na brigádách využíval. Je teď úplně jedno, co to bylo za konkrétní dřinu - píšu to celé primárně kvůli tomu, jak tam fungoval stavební kolektiv. Přímo, jednoduše, brutálně upřímně.

Když někdo zkoušel bullshitové chování, dostal okamžitě za uši, protože lidi to netolerovali a dali mu to nepěkně sežrat. Vyhýbáš se nějaké práci? Stejně u ní skončíš a ještě ti nikdo nebude chtít pomoct. Na něco si stěžuješ? Práci si tím neulehčíš, ale navíc se ti budou všichni smát. Jsi tu první den? Dostaneš podržet horký vrták. A tak dále.

Dostat párkrát takovou studenou sprchu, když je člověku -náct, tak je základ #nobullshit uvažování na místě.

Výchova sportovního prostředí

Hokejbal jsem spoustu let hrál, pak jsem dalších 10 sezon fungoval jako vedoucí týmu, z toho 8 let u reprezentace. Univerzita no-bullshitu. Když vezmu množinu mých opravdů silných zážitků, tak řada z nich bude spojená s hokejbalem.

Naprostá většina ale přišla až poté, co jsem výstroj uložil na půdu. Velká no-bullshit lekce — prostě jsem nebyl dost dobrej, abych hrál na úplně top úrovni. Nikdo nechce jet na mistrovství světa radši jako tým manažer, než jako hráč. Medaili pak máte doma sice stejnou, ale ta vaše je míň hodnotná, protože jste místo míčku na hřišti honili letenky, dokumenty a kecali do sestavy. No-bullshit není jenom o okolí, ale taky o přístupu k sobě.

Kolektivní sport to vyžaduje. Nebrat sám sebe moc vážně, umět unést, že se stačí chvíli zamyslet a už se na váš účet baví celá šatna. Začít se vztekat, to je pro-bullshit a recept na cestu ven z kolektivu.

Nějakou vážnost vám získá jedině výkon (a tady je jedno, jestli dáváte góly, nosíte vodu, jste masér, nebo jste dokázali zajistit týmu větší kabinu), protože nakonec je výkon vždycky to jediné, co se v delším období počítá. Namlouvat si něco jiného je pro-bullshit.

O tom, co jsem si odnesl z hokejbalu, by se dala napsat celá série. Že jednotlivec musí ustoupit kolektivu, že tým dělá hvězdy a ne obráceně, že můžete být výrazně lepší a přesto musíte přijmout prohru (a to může trvat roky). A spoustu dalšího.

Že čím víc hashtag#nobullshit jste vy, tím horší konflikty budete bojovat s těmi, kdo jsou naopak totálně pro-bullshit. Koukám na vás, hokejbalový svaze ♥️

No-bullshit ve WebToad

Jak promítáme hashtag#nobullshit do běžného provozu?

• V běžné, každodenní komunikaci. Povzbuzuju lidi ve WebToad, aby přišli a řekli mi “právě děláš pořádnou blbost”, kdykoli mají pocit, že se to děje. Díky tomu vím, že to můžu říct jim a nikdo se neurazí, platí pro nás stejné podmínky.

• V řízení projektů směrem ven. Chci, aby všichni uměli zpochybnit klientův požadavek, jestliže věří, že se tím projekt zlepší. To je obrovská vnímaná hodnota, ačkoli je to někdy hrozně obtížné a je potřeba vykročit daleko z komfortní zóny.

• Při týmové práci. Protože když na něčem dělám, tak si nehledám cestičky, jak si můžu práci usnadnit, kdybych tím měl přitížit někomu, kdo přijde po mně. To je naopak jeden z hlavních zločinů pro-bullshitu.

• V hiring procesu. Je potřeba říkat všechny věci, nejen ty stoprocentně líbivé. Jsme malý tým, nemáme samostatná oddělení na front-end, back-end, dev-ops a tak dále. Vyžadujeme hodně zodpovědnosti, schopnost pracovat na víc projektech. A říkáme to nou-bulšit a na férovku.

• V retrospektivě. Abychom se uměli podívat na odvedenou práci a nejen se poplácat po ramenou, že se něco dotáhlo, ale taky na tom najít všechny ty věci, které příště udělat líp. A podniknout kroky k tomu, abychom to do procesu fakt zapracovali.

Uvědomuju si, že řada těch věcí je pro spoustu lidí zkrátka přirozený přístup. Pro mě taky. Ale potkal jsem na projektech už stovky lidí a taky vím, že každý přemýšlí aspoň trochu jinak. A proto chci, aby tyhle - pro mě základní - hodnoty, byly absolutně srozumitelné alespoň pro mé nejbližší pracovní okolí. Zkouším předávat svůj #nobullshit dál.

Temné stránky no-bullshit

Když se vydáte cestou #nobullshit, tak to nemá jenom pozitiva.

Víme například, že nou-bulšit je o otevřené komunikaci. 29 lidí ze 30 z toho bude happy. Ale pak přijde jeden, kterému v žilách koluje ryzí bullshit

A nestačíte se divit, protože najednou se půlka věcí, které jste udělali nebo řekli, otočí lusknutím prstu proti vám.

Profi bullshiter vás pak bude, když se to hodí, chytat za každé slovíčko, šponovat vás na ochotě, vyžadovat víc, ale sám dávat míň. A v tu chvíli bojujete bitvu, která nejde vyhrát.

Co z toho plyne? Že i když je hashtag#nobullshit vaše přirozenost, nebo minimálně volba, vždycky je kriticky nutné dokázat se proti pro-bullshitu bránit stejnou, špinavou zbraní.

Poleze vám to na nervy a krkem, neužijete si to, ale nedovolíte bullshiterovi, aby si s vámi cvičil, jak se mu zlíbí.

Zpětně bych si přál, abych to dokázal sám vždycky rozeznávat tak dobře, jak to teoreticky popisuju. Spousta věcí mohla dopadnout líp.